Týden ze života letušky

Nejkrásnější povolání, samé cestování, poznávání nových zemí, kultur, zábava, obnáší to jen naservírovat pár drinků v letadle, říká se. O Jet lagu, vstávání ve 3 ráno, stresu a non stop únavě se už tak nemluví.

Takže, pro představu vás nechám nahlédnout do mého ne tak běžného pracovního týdne. Ty příjemné zážitky, i ty horší. Posuďte sami, jestli to stojí za to.

Den první

 

9.05 SEČ – Gatwick airport, Londýn

Mé oblíbené Joe & The Juice, povinné kafe před letem.

Tentokrát jedu do Madridu „na pasažéra“, neboli DEADHEADUJU. To znamená že let neoperuji jako letuška, ale pouze přelétávám do místa, odkud let operovat budu. Tohle se moc často nestává, naštěstí, protože za DEADHEAD nedostáváme zaplaceno.

Při čekání v kavárně se se mnou dává do řeči pán u vedlejšího stolu. Říká, že je z Trinidadu, měníme si Instagram, prý jestli někdy pojedu do Trinidadu, mám se ozvat, ubytuje mě. Kubo, jedeme do Karibiku, máme kde spát!

10.50 SEČ

Před gate se potkávám se svouCREW – svou posádkou. Poznáváme se jen díky červeným ID kartám, které máme kolem krku. (Norwegian Gatwick base má více než 800 cabin crew, málokdy se stane, že pracuji se stejným kolegou více než dvakrát).

Nastupuji do letadla a díky brzkému vstávání spím celý let.

13.00 SEČ - Barajas International Airport, Madrid

Autobus nás odváží od terminálu k hotelu, kde se jen rychle „začekuji“, zaběhnu na pokoj převlíct se do plavek a pádím k bazénu, kde už na mě čeká Míša, kolegyně Slovenka, která bydlí v Barceloně, a tak do Madridu přijela na vlastní pěst vlakem.

U bazénu mi Míša představuje svého kamaráda Jesuse, který v Madridu už nějakou dobu žije – může nás tak aspoň trochu provést. Následně se rožníme, dovádíme spolu s ostatními členy crew v bazénu a využíváme tak pěkného slunečného dne. Co jiného taky dělat, ve městě bychom se v tuhle dobu nejspíš upekli.

19.00 SEČ

Vyrážíme do města na pravé španělské tapas. Jesus, jako místní, nás dovezl k pěkné tapas restauraci v centru. Oba si objednávájí Tinto de verano a já sangrii, jelikož jsem ji ještě nikdy neměla a protože prostě ji musím vyzkoušet. Jsem přece ve Španělsku! Číšník přede mě pokládá obrovský džbán a mně tak nezbývá nic jiného, než to vypít celé sama. Ve vysokých podpatcích pak mám trochu problém dojít si i na WC.

Následuje tapas. Výběr nechávám na Jesusovi a Míše a já se nechávám překvapit. Olivy, tortilla a další dobroty, které jsem ještě nikdy nejedla, mi zachutnaly tak, že si do Španělska udělám velmi brzy výlet znovu. Po večeři se loučíme s Jesusem, nakupujeme piva v obchodě blízko hotelu a s crew si zbytek večera povídáme u bazénu.

Den druhý

 

8.00 SEČ

Na můj vkus vstávám poměrně brzo a vydávám se na snídani. Snídaně jsou v našich hotelích tak bohaté, že už pak většinou nemusíme ani obědvat, tak moc nás zasytí na celý den. Dávám si tortillu, která mi tak zachutnala, a završím to jakýmsi čokoládovým dortem. Po snídáni jdeme s Míšou do nákupního centra, které je vedle hotelu. Prý tam mají super věci. Nenacházím tam ovšem nic jiného, než je u nás, kromě malého obchůdku s botami, odnášíme si tak každá botičky za 10 eur. Co víc si přát. Vůbec nevadí, že později bychom raději chodily naboso, tolik máme každá puchýřů.

12.00 SEČ

Prší, tak spím. Spím celou dobu až do PICK UP -to je doba, kdy přijíždí autobus, který nás odváží zpět na letiště.

18.55 SEČ

Přijíždíme na letiště a po průchodu security kontrolou vcházíme do našeho kočáru. Všichni se hrneme do Premium třídy, kde se většinou konáBRIEFING před letem. Na briefingu si rozdělíme pracovní pozice – každý člen posádky dostane na starost své dveře, za které nese zodpovědnost a které se musí před letem přepnout do tzv. ARM pozice. To znamená, že v případě EMERGENCY se ze dveří spustí klouzačka. Dále jsme seniorem zkoušeni z našich znalostí manuálu – bezpečnostních opatření a první pomoci. To musíme vědět, jako když švihá bičem. Na řadu přichází briefing od pilotů. Ti nám říkají např. to, jak dlouho bude let trvat a kdy můžeme očekávat turbulence. Po briefingu se musí zkontrolovat veškeré bezpečnostní vybavení (hasicí přístroje, záchranné vesty atd.) a pak už je na řadě příchod pasažérů. Dále to znáte.

Den třetí

 

01.00 SEČ

Na palubě nám zkolabovala pasažérka. Beru kyslíkovou bombu a ženu se dopředu do kabiny, abych zjistila podrobnosti. Kolega už je u pasažérky a snaží se zjistit, co se stalo. Podle symptomů vydedukoval, že má hyperventilaci. Komunikace je ale špatná, anglicky naše pacientka nemluví a my nemluvíme španělsky. Za chvíli je ale naštěstí v pořádku a jen se modlíme, ať se nestane něco dalšího. Na palubě letadla mi je moje profese zdravotní sestry téměř prd platná. Z nemocnice jsem zvyklá na veškeré vyšetřovací metody a hlavně - lékaře při ruce. V letadle můžeme tak akorát zavolat MEDLINK – linku zdravotnických profesionálů na zemi, kteří nám mohou poradit, co v dané situaci dělat. Také se v případě nouze můžeme obrátit na pasažéry a doufat, že je mezi nimi lékař. Spoléhat se na to ale nemůžeme.

8.00 SEČ ( 2.00 místního času) - John F. Kennedy Airport, New York

Přilétáme na letiště JFK v New Yorku, unavení, jak nikdy. Cesta z letiště do našeho hotelu, který je přímo u World Trade Centrer na Manhattanu, trvá hodinu a my to všichni prospíme. Není se čemu divit.

Konečně dostávám do ruky kartu od pokoje a nemůžu se dočkat postele.

13.00 SEČ (7.00 místního času)

Přestože jsem očekávala, že zaspím celé dopoledne, budím se už v sedm ráno. Jet lag. To nesnáším. I když jsem tak strašně unavená, spát už nemůžu. Chvíli se převaluji v posteli, ale nakonec to vzdávám a jdu dolů na snídani. Dávám si moje oblíbené vejce Benedict a marně čekám na ostatní členy mé crew. Jdu tedy zpátky na pokoj a dávám tomu spánku ještě jednu šanci. Když ani teď nemůžu spát, jsem už fakt naštvaná. Kafe ze Starbucks to jistí, ať se teda aspoň trochu vzpamatuju.

17.00 SEČ (11.00 místního času)

Budím Míšu, která to má se spánkem podobně a vydáváme se na procházku po Manhattanu. Metrem přijíždíme k budově The Vessel, kde si skoro hodinu fotíme nové profilovky. Jakmile jsme s výsledkem spokojené, rozhodujeme se, že to zpátky vezmeme pěšky. Skoro bych zapomněla dodat, že máme obě ty nové boty. Po dnešku už je nikdy neobuji, přísahám. Od Vessel přecházíme přes High Line – staré trati vlaku, z které je udělaná zahrada, dostáváme se k Chelsea Market, kde horko těžko odoláváme vůni tacos a jiným dobrotám. Procházíme SoHo, Tribecu, kde se zastavujeme na fresh juice do mého oblíbeneho podniku, a po chvíli přicházíme zpátky k hotelu.

22.00 SEČ (16.00 místního času)

Na pozdní oběd se zastavujeme ve Vietpointu, kde mají úžasnou vietnamskou polévku pho, kdybych si ovšem dala klasickou verzi a ne tu veganskou. Pak ještě rychlá zastávka v WHOLE FOODS MARKET – další můj oblíbený obchod se zdravými dobrotami a hlavně kombuchami všeho druhu. Musím se držet, abych tam nenechala celou výplatu.

Pick up je za čtyři hodiny, tak je na čase se trochu prospat – jestli se ovšem zadaří.

Den čtvrtý

 

6.00 SEČ (00.00 místního času)

Sedím na jumpseatu v letadle (to je ta sedačka pro letušky) u dveří č. 3 na pravé straně letadla. Ta nejhorší pozice, co může být, protože čelím pasažérům. Zavírají se mi oči, a tak počítám okýnka, abych neusnula. Jakmile pilot hlásí „cabin crew be seated for take off“ – posádko, usedněte k vzletu – opakuju si v hlavě, co dělat v případěEMERGENCY. Jak otevřít dveře, jaké jsou povely, a co dalšího udělat.

Let je krátký, necelých sedm hodin a je bez větších problému. Jen při při přistávání mám menší problém - bych se nepozvracela. To je jak v autobuse, taky nesnesete sedět v protisměru jízdy?

13.45 SEČ –Amsterdam Airport Schiphol

Tak jsme doletěli do Amsterdamu. Přijela jsem s obrovským očekáváním, jak celý Amsterdam projdu, že půjdeme večer na párty na Red Light District, kam si zajdeme s Míšou na oběd a jaké to bude super. Vždyť máme 24 hodin v Amsterdamu!

Něco vám řeknu. Řeknu vám, co všechno jsem zažila. Mám se čím chlubit.

Po zaklapnutí hotelových dveří jsem si zalezla do postele a nevytáhla ani patu až do dalšího pick upu. Jasně, s vyjimkou večeře a snídaně. To si nenechám ujít. Jsem ostuda. Ten po*****JET LAG!!!

Den pátý

 

13.30 SEČ

Zase na letišti. Ještě dva dny a bude konečně konec. Já se tento trip těšila, fakt že jo. ALE PROČ MI PROBOHA NIKDO NEŘEKL, JAK TO BUDE VYČERPÁVAJÍCÍ???

Další bezproblémový let, když nepočítám to, že jsem na pár pasažéru omylem vylila džus. Naštěstí to uhraju na turbolence a omluvím se jím vínem zdarma.

Den šestý

 

00.30 SEČ (18.30 místního času) - John F. Kennedy Airport, New York

Na letišti v New Yorku mi přichází notifikace od zaměstnavatele. Že v New Yorku zůstávám ne jednu noc, ale dvě. Jaký je důvod, nevím. Neberte mě špatně, za normálních okolností bych byla ráda, ale po týdnu cestování, kdy už skoro nemám žádné čisté prádlo a docházejí mi peníze (New York je sakra drahý), je to jako naschvál. Jsem trochu smutná, měli jsme s Kubou velké plány na neděli, měli jsme jít na steak.

V hotelu nám sdělují špatnou zprávu, pokoje pro nás ještě nejsou připravené a my tak musíme čekat, kdo ví, jak dlouho, než se ubytujeme. Krátím si dlouhou chvíli a kecám s kámoškou Magdou, další kolegyní Češkou, kterou zrovna čeká let z New Yorku do Madridu.

01.30 SEČ ( 19.30 místního času)

Konečně se dostávám na pokoj, vybalováním se ani nezdržuji, beru si jedno pivo, kterému už začínám říkat cestovní (na ebay bych ho určitě dobře vydražila, za týden už procestovalo čtyři země!) a jdu o tři poschodí níž na pokoj k Míše. Tam si děláme takový náš malý československý dýchanek – pijeme pivo a posloucháme, po dvou pivech už i zpíváme československé vykopávky. Jo, Sestrička z Kramarov se na večer v New Yorku skvěle hodí.

04.00 SEČ (22.00 místního času)

Zbytek crew nás vyzvedává před hotelem a jdeme do rooftop baru nedaleko hotelu. Dáváme si drink a kocháme se výhledem na One World Trade Center. Panoramata tu jsou krásná, to teda jo.

Den sedmý

 

13.00 SEČ (7.00 místního času)

Na snídani si dávám zase moje oblíbené – hádejte co, vejce Benedikt. Tohle bych mohla jíst do smrti, nechápu, jak si zbytek crew může stěžovat na snídaně v New Yorku.

Po snídáni si pěkně zalézám do postele a dělám si seriálové dopoledne. Při této práci je nutno vydatně odpočívat, né že ne.

17.00 SEČ ( 11.00 místního času)

Dávám si sraz s Míšou a jdeme obhlédnout místní outlet – Century 21. Zde najdete světové značky jako Gucci, Nike, DKNY s velkými slevami. Tentokrát ale odolávám i přes to, že je to velmi těžké, a z obchoďáku odcházím s prázdnou. Já mám totiž dnes jiný plán, do čeho investuji.

20.00 SEČ (13.00 místního času)

Stojím v řadě na vstupenky do muzea 9/11 Memoriala odhodlávám se, jestli jít dovnitř. Od kolegů jsem slyšela, že je to hodně emocionální. Nakonec se přece jen rozhoduji vstupenku koupit a za chvíli se už dívám na úvodní dokument o World Trade Center.

V muzeu nakonec strávím dobré tři hodiny a i tak musím odejít dříve, než zvládnu všechno projít. Emocionální je hodně slabé slovo. Tohle muzeum je nářez.

23.59 SEČ (17.59 místního času)

Po týdnu oblíkám sportovní oblečení, které s sebou tahám celý trip, tak abych neměla výčitky, že jsem ho zase ani jednou nevyužila, a jdu běhat. V lobby se loučím se zbytkem mé crew, která jede domů.

S kterou jsem měla jet domů.

Z běhání nakonec nic není, viním z toho samozřejmě pomalé písničky, na které se do rytmu běhat nedá, to je přece jasné, a navíc je kolem mě tolik zajímavých věcí, že se pořád zastavuji. Z Battery Parku je například nádherný výhled jak na sochu Svobody, tak na dva světelné sloupy symbolizující World Trade Center. Nakonec dojdu až na Brooklyn Bridge, kde už by to mohlo stačit, a vydávám se zpátky. Pěkná osmikilometrová procházka.

Den osmý

 

14.00 SEČ ( 8.00 místního času)

Preventivně unavená a rozlámaná se už budím. Nic se mi nechce, ani nemám hlad, což je u mě nezvyk. Dělám si krátkou procházku do drogerie CVS Pharmacy pro zásobu vody na celý den (voda z kohoutku v New Yorku samozřejmě pitná je, ale její jinou chuť je třeba si zvyknout) a zbytek dne sedím u Memorialu na lavičce a čtu si knížku, nebo píšu. Ať už aspoň nejsem pořád zavřená na pokoji.

Den devátý

 

06.00 SEČ (00.00 místního času) - John F. Kennedy Airport, New York

Není mi dobře. Je mi špatně, bolí mě hlava a chce se mi zvracet. Vinu přičítám únavě a modlím se, ať jsem rychle doma. Při briefingu je mi přidělena pracovní pozice u druhých dveří na levé straně letadla, to znamená, že vítám hosty a ukazuji jim, kde sedí. Se zamrzlým úsměvem na tváři, samozřejmě.

13.00 SEČ (12.00 místního času ) – Londýn, domov

Moje postel. Ó, moje postel. Už jsem ani nedoufala, že se dočkám. Zalézám si do pelíšku s kuřecím vývarem na spravení. Mám dva dny volno. Pak mě čeká trip do Los Angeles. Jedenáctihodinový let. Můj plán na tyto dva následující dny je jasný. Celé je prospím.