Je to druhý měsíc mého pobytu v Anglii. Jela jsem zde s jistou prací ve zdravotnictví a nadějemi na rychlý výdělek. Nedělejte si iluze, mám dvě práce, nevím, jak zaplatím další nájem a je mi smutno po domově.
Po mém příjezdu do Londýna 31.12.2016 jsem byla tak nadšená. Do práce jsem měla nastoupit až 5.1, tudíž mě čekaly čtyři dny objevování krás Londýna. A že jsme si to užili! Naštěstí jsem s sebou do začátku měla parťáka - mého Kubu, který se ale brzo musel vrátit domů do Prahy.
Můj nový domov se nachází dvacet minut vlakem od Londýna. Krásný viktoriánský dům s obrovskou zahradou a v něm čtyři Britové - mí noví spolubydlící. Hned druhý večer jsme si zorganizovali uvítací párty. Pili jsme levné víno a povídali si. Pro upřesnění, mí spolubydlící si povídali, já jsem se snažila pochytit alespoň jedno slovo z deseti. Když už jsem se cítila blbě odpovídat „can you repeat it please" na každou otázku mířenou ke mně, prostě jsem přikyvovala. Když se ostatní smáli, smála jsem se taky.
5.ledna jsem s plnou polní klepala na dveře recepce mé budoucí práce. Uvítala mě paní ve středním věku a představila se jako Kim - má manažerka. Provedla mě celým areálem pečovatelského domu, představila mě personálu a řekla, že pro dnešek můžu jít domů. Na mou otázku, kdy tedy začnu pracovat řekla, že až bude hotový "DBS check". První chvíle, kdy se mi fakt chtělo brečet. Sama, v Anglii a bez práce. Pro představu, DBS check, tedy takový výpis z rejstříku trestů, trvá přibližně dva týdny. Byla jsem ráda, že mám aspoň první nájem zaplacený a mám střechu nad hlavou.
Následující dva týdny jsem zařizovala bankovní účet, NI number, hledala alespoň dočasnou práci (neúspěšně) a cestovala (a hlavně spala - před jedenáctou jsem s postele nevstala:)) Zařídit bankovní účet v Anglii zdá se být celkem nemožné. Mně se to podařilo asi až napočtvrté, kdy jsem jim donesla už vyřízené National Insurance Number. Každopádně to chce pevné nervy a nenechat se odradit prvním neúspěchem. Neustále jsem také volala na personální oddělení do mé práce, aby mě každý den ujistili, že DBS check ještě není hotov, a že když mám volno, měla bych se soustředit na poznávání svého nového bydliště, protože až jednou začnu pracovat, nebudu na to mít čas. Typické!
Řídila jsem se tedy jejich radami a cestovala, co to jen šlo, pravidelně pořádala výlety do Londýna, učila se angličtinu častými návštěvami místního kina a každý den si užívala English Breakfast ( baked beans stojí jen 20 pencí, něčím to kino kompenzovat musím...).
20. ledna konečně přišel můj DBS check a můžu začít pracovat! Manažerka mě přiřadila do prvního patra pečovatelského domu a já se těšila, co nového se jako sestra naučím.
Už zase se mi chtělo brečet. Řekli mi, tady si stoupni a hlídej nám rezidenty. Fajn. Stála jsem v místnosti asi s deseti seniory pět hodin, dolévala pití, nervózně se usmívala a opakovaně zvedala noviny, které ti mí rezidenti (Care Home se stará převážně o seniory s alzheimerem nebo demencí) odhazovali snad naschvál. Ptala jsem se manažerky, jestli tohle snad bude má každodenní pracovní činnost. Že prý nemám trénink a ještě nemůžu nic dělat. Tak co tady dělám? Jednou za mnou přišla rezidentka - starší paní, a řekla, že zítra bude konec světa. No, to asi jo!
Dala jsem si předsevzetí. Do něčeho jsem se pustila, musím to dotáhnout do konce. Práci v Care Home mám, zatím, tři dny v týdnu, zbývají čtyři volné. Jako nejjednodušší řešení se jevila brigáda v McDonald´s.
Já vím, McDonald´s. Ale víte co? Je to celkem zábava. Jako malá jsem hrála na počítači hry, kde se staráte o svou restauraci, tvoříte hamburgery, ono je to celkem podobné. Přestože mě ujišťovali, že s mou jazykovou bariérou budu nejspíš pracovat v kuchyni, hned první směnu jsem měla za kasou -příjem objednávek. A to je škola! Občas se sice cítím fakt blbě, když ani napotřetí nerozumím, co se po mně chce, ale každý den je to lepší a lepší.
Za necelé tři týdny se za mnou (konečně) přestěhuje můj Kuba. Nebudeme bohužel bydlet spolu (má nájemní smlouva mi to neumožňuje), ale budeme aspoň blízko sobě. A bude lépe. Ať jsem se na svůj pobyt připravovala sebevíc, na ten pocit samoty Vás už nikdo nepřipraví.
Téměř dva měsíce za mnou, mnoho ještě přede mnou. Uvidíme, jaké dobrodružství mne ještě čeká.
