Jak se stát letuškou

Cestování, poznávání nových kultur, míst, popíjení drinků na pláži u moře během pracovního týdne. Prostě práce snů. I já jsem se nechala zlákat. Jenže cesta za snem nikdy není jednoduchá...

Tak aby bylo jasno, já jsem nikdy předtím z cestování moc nadšená nebyla. S mamkou a ségrou jsme každý rok jezdily do Řecka na koupačku k moři a před deseti lety jsme jely na road trip po Francii a Švýcarsku. To jsem ovšem prožila na zadním sedadle s knížkou o Harrym Potterovi. Tam mi bylo nejlépe. Pár prohlídek zámků a hradů a hned zase radši zpátky do auta ke knížce.

Nechápu, proč jsem se vlastně rozhodla maturovat ze zeměpisu, když jsem o světě neměla ani páru.

Každopádně, před pěti lety se něco změnilo a já zatoužila poznat svět. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou odstěhovat se do ciziny, a to nejlépe do Irska. Vlivem osudu se ale tento nápad musel odložit na neurčito.

Před dvěma lety jsem s přítelem jela na dovolenou na Krétu, kde jsem seděli v malé irské hospůdce, a já se definitivně rozhodla. Pojedu do ciziny a budu tam pracovat jako zdravotní sestra.

A tak jsem o tři měsíce později místo novoročních oslav seděla v letadle do Londýna.

Po necelých dvou letech v Anglii, jednom výletu do Irska a mnoho víkendových po Anglii mi ale tahle „maličká“ země přestala stačit.

Kolikrát jsem se na google mapách procházela cizími zeměmi a říkala si, kam bych tak se chtěla podívat. A přemýšlela, jak to zrealizovat. Z platu zdravotnického asistenta (zdravotní sestry potřebují v Anglii speciální registraci) a výši nájmu jsem ráda, že vystačím od výplaty k výplatě, a ve svých dvaceti dnech dovolené se podívám leda tak domů, do Česka.

Po mém příjezdu do Londýna jsem poznala kamarádku – Češku, která pracovala jako au pair, ale nyní létá pro norské aerolinky a dostane se tak do míst, o kterých by se mi jen snilo.

V březnu letošního roku jsem se tedy rozhodla, že to taky zkusím. Online jsem si vyplnila přihlášku na většinu britských aerolinek, které létají dálkové lety. K přihlášce jsem připojila životopis a online udělala testy, které mi dané aerolinky zaslaly. Testy kladou převážně otázky týkající se zákaznického servisu a reakcí na dané situace. Myslím, že jakožto zdravotní sestra jsem měla trochu výhodu, jelikož po necelém měsíci mi začaly chodit pozvánky na tzv. Assessment day – jakési přijímací řízení.

Jak jsem se dočetla, takový assessment day trvá většinou celý den a obsahuje několik cvičení.

Koncem května jsem čekala na nádraží v Londýně na Heathrow Express. Přede mnou byl Assessment day pro British Airways, který začínal v 7.30 ráno, a já jsem kvůli důrazným poznámkám „ hlavně nepřijít pozdě“ předchozích uchazečů měla dojet na místo o hodinu a půl dříve. Jenže doprava v Londýně je velice nevyzpytatelná. Dokonce více než české dráhy. Dva vlaky zrušené a já tak v do budovy společnosti vcházela pět minut po začátku řízení. K mému štěstí mě i tak pustili dovnitř a po kontrole dokladů jsem usedala do čekárny k asi dalším dvaceti dalších do puntíku stejně oblečených slečen se snem stát se letuškou. V internetových diskuzích psali, jak je důležitý dress code – sukně, halenka, červená rtěnka a vlasy v úhledném drdolu. A také že nesmíme sedět v koutě a bavit se se všemi, že prý náboráři mají oči všude.

Postupně jsme chodili do malé místnosti, kde začalo mnou obávané měření. Kdo chce pracovat jako letuška, musí mít určitou minimální výšku a správné proporce. Musela jsem tak dosáhnout na madlo u stropu, nebo si sednout si do speciální sedačky a mít přitom nohy položené na zemi.

Po půl hodině nás všechny pozvali do místnosti s projektorem a začala přednáška o společnosti.

Poté přišla na řadu „role play“. Postupně si nás zvali do místnosti s dvěma přítomnými náboráčkami.

Dostala jsem do ruky článek, a že prý ho mám přečíst nahlas a co nejvíce si zapamatovat. Tragédie. Krom toho, že jsem si zapomněla brýle, jsem byla tak nervozní, že jsem zkomolila každé druhé slovo. Ta jedna paní pak hrála rozzuřeného zákazníka a já jsem měla reagovat. Celé to trvalo asi deset minut a já si ani nestihla oddychnout a už mě spolu s dalšími pěti kandidáty vedli do druhé místnosti na skupinové cvičení. Seděli jsme s jmenovkami na halenkách kolem kruhového stolu a pod drobnohledem náborářů jsme dostali za úkol vyřešit projekt. Zde, podle všeho, zkoumají, jak je člověk schopný jednat v týmu. Nesmí mluvit sám za sebe, musí se ptát ostatních na názor a zatáhnout do diskuze slabší jedince - jako třeba tehdy mě.

Není se čemu divit, že jsem se tehdy nedostala ani k finálovému pohovoru face-to-face. „S lítostí Vám oznamujeme, že Vás bohužel nepříjmáme, ale to nevadí, můžete to zkusit zase za půl roku.“ Byla jsem velice zklamaná, British Airways totiž létá do destinací převážně v Karibiku a já se tehdy už viděla u moře s Mohitem v ruce.

Jiná aerolinka – Virgin Atlantic – mi místo pozvánky na Assessment day pozvala pozvánku na video interview. Snad kvůli počtu zájemců. Po dvoutýdenní přípravě a vypracovávání otázek jsem tedy sedla k laptopu a v úhledném

drdůlku a bílé halence a teplákách ( však co, v kameře mi půjde vidět jen horní půlka).

Po krátkém návodu, jak s programem pracovat, mi byla předložena otázka a já pak měla dvě minuty na to odpovědět, jak nejlépe umím. Kdyby Vás náhodou zajímalo, jak to u nás doma v průběhu tohohle video pohovoru vypadalo, přikládám foto.

Za dva dny přišel verdikt: je nám líto, pro tuto pozici jste nebyla vybrána.

Já ale neztrácela naději. Vím, že některé holky zkouší na těchto pohovorech uspět několik let, a já bych byla moc překvapená, kdybych na poprvé uspěla.

Navíc, konečně mi přišel email s pozvánkou na Assessment day od společnosti, pro kterou pracuje kamarádka.

Den před mým odjezdem na dovolenou do Česka jsem se tak hlásila na recepci hotelu Hilton u Londýnského Gatwicku. Nebyla jsem jediná, kdo se dostavil s hodinovým předstihem. Ihned jsem byla vtáhnutá do hovoru skupinky a atmosféra byla značně uvolněnější, než na předchozím assessmentu s britskými aerolinkami. Ani já už jsem nebyla tak nervózní, přece jen jsem už věděla, do čeho jdu.

Po hodinové prezentaci nás odvedli do místnosti, kde už byli tři muži – současní letušáci. Ti s námi byli po zbytek dne a postarali se, aby nám zodpověděli všechny otázky, a také nám vyprávěli historky ze svých cest.

Součástí Assessmentu byla taky zkouška uniforem. Na zkoušku jsem se moc těšila a i uniforma mi padla jako ulitá. Poté mnou obávaná část - kontrola všech dokumentů (zájemci o tuto pozici musí doložit pětiletou pracovní historii, výplatní pásky atd).

Po polední pauze přišlo na řadu interview face-to-face. Každý postupně odcházel do místnosti, kde byli dva náboráři. Celé to trvalo asi půl hodiny a kladli otázky převážně ze zákaznického servisu.

Celý den jsem si velice užila a domů odjížděla s pocitem, že by to mohlo vyjít.

„Osudový“ email přišel druhý den – S potěšením Vám oznamujeme, že jste byla úspěšná a rádi bychom Vám nabídli pracovní pozici. Gratulujeme. Myslím, že celá Ostrava slyšela, jak jásám.

Tak, to by bylo. O týden později, na dovolené v Řecku, jsem místo čtení knížky vyřizovala dokumenty, které jsem měla dodat co nejrychleji. Jednalo se především o výpisy z rejstříku, dodání potvrzení ze všech zaměstnání atd.

Je srpen a konečně mi sdělili termín nástupu na trénink. Ten potrvá měsíc a pak už začnu létat. Ještě ale nemám úplně vyhráno, musím na ambasádu pro víza, projít zdravotním vyšetřením a hlavně úspěšně absolvovat trénink začínající už za pár dnů.

Takže držte palce.